Kočovný život a tradice

Největším bohatstvým Mongolska kromě nádherné krajiny je jeho lid s tradičním a jedinečným způsobem života. V obrovských stepích Mongolska dnes žije asi 900 000 kočovníků, kteří pokračují v dávných tradicích.

Pochopení tohoto křehkého způsobu života je jistě hlavním cílem každého cestovatele, který přichází do Mongolska. Cestování v zemi kočovníků je cesta časem i vesmírem, objev, který staví do perspektivy hodnoty našeho moderního světa.

Tradiční mongolský život je založen na chovu pěti zvířat: jaků, ovcí, koz, velbloudů a koní. Produkty, které tato zvířata poskytují, uspokojují téměř všechny potřeby rodiny: hovězí maso, skopové a kozí maso jsou důležitou součástí mongolské stravy; ovčí vlna se transformuje do plsti a používá se k výrobě oblečení, ložního prádla a izolace jurt; koně, velbloudi a jakové se používají k přepravě; a dokonce i srst a kosti se používají k výrobě hudebních nástrojů a hraček.

Domestikace zvířat a kočovný způsob života měli v asijské historii své začátky poměrně pozdě, dlouho poté, co se objevily zemědělské techniky. Chov je mnohem obtížnější než zemědělství, protože potřebuje schopnost domestikovat zvířata, organizovat reprodukci a mít dovednosti s transformací živočišných produktů do potravin, oblečení nebo bydlení. Nomádství také vyžaduje pochopení přírodních cyklů a vhodný výběr pastvin, aby uspokojil potřeby jakéhokoli druhu skotu.

Migrace
Mongolští pastevci se nepohybují náhodně, ale podle přesných tradic. Rodiny se přesouvají každou sezónu do uvuljuu (zimní pastviny), khavarjaa (jarní pastviny), zuslan (letní pastviny), a namarjaa (podzimní pastviny). V zimě a na jaře jsou stáda obvykle držena na místě, které jim umožní , aby zůstali silní, ale v létě a na podzim jsou přesunuty na velké pastviny, aby mohli jíst čerstvé rostliny. Během nejteplejších měsíců v roce se chovatelé stěhují do menší a lehčí jurty, s co nejméně nábytkem.

V teritoriích plných stromů, kde prší mnohem více, se rodiny stěhují šestkrát až osmkrát ročně a překonávají průměrnou vzdálenost 15-20 kilometrů. V suchých horských oblastech stepi jsou vzdálenosti dlouhé a kočovníci mohou překonat až 150 kilometrů. V Gobi mají klimatické podmínky a lokace pramenů přímý vliv na zvyky kočovníků: sucho a extrémní sněžení mohou přinutit rodiny překonat velmi dlouhé vzdálenosti, aby nalezly vodu a pastviny.

V zimě jsou zvířata držena v chráněném výběhu. Na jaře, kdy jsou zvířata slabší, jdou chovatelé na pastviny bez skal, močálů nebo kluzkých cest.

Největší pohyb je v létě, kdy rodina přináší stáda do míst, kde je bohatá vegetace. Zvířata potřebují přibrat , aby odolala zimě, a jsou přivedena do klidných míst, daleko od silnic nebo domů, aby se v klidu pásli.

Migrace z jedné pastviny na jinou jsou považovány za významné události a jsou spojeny s obřady. Před přesunem si hlava rodiny oblékne své nejhezčí oblečení a vybere sa hledat nejlepší pastviny. Když najde dobré místo, položí tři kameny na zem (symbolizují domov), aby označil budoucí místo každé rodinné jurty.

Pak si rodina vybere nejvhodnější den pro migraci a začne balit. Migrace sama o sobě je posvátná. Jakákoli hádka a rozruch jsou považovány za špatné znamení. V den odjezdu je jurta rozebrána na kusy a veškerý majetek je zabalen v vozech, s nejcennějšími předměty (dřevěný hořák, střešní rám, truhla, náboženské ikony, osobní věci hlavy rodiny) v předním vozíku. Během celé cesty si rodiny budou zvát jiných kočovníků sdílet společný čaj. Až bude nový tábor připraven, pozvou také své nové sousedy.